Pár důvodů, proč běhat bez elektroniky

Říká se, že běh je nejpřirozenější pohyb. Dlouhou dobu jsem byl odpůrce všech podobných názorů a za jednu z nejvíce nesmyslných věcí jsem považoval stavbu kolene. Nějak se to ale sešlo a svoje názory jsem „maličko“ poupravil.  Asi tolik, že si teď průměrně jednou za dva týdny zaběhnu ultramaraton. To znamená spoustu kilometrů a času sám někde v lesích, tak proč si s sebou nevzít něco na rozptýlení? Pár důvodů bych asi našel…

Přetrénovaný, vystavuješ se riziku únavovému zranění, slýchávám. Ano, možná. Ale běh nabízí něco, co ostatní ne – ať už je to skalní lezení, jízda na horských kolech, skialpinismus nebo plavání, běhání má stále v něčem pořád navrch. A asi pro to nenajdu lepší slovo než právě tu „přirozenost“.

Když jsem s během začínal a rozhodl jsem se, že se mu budu věnovat, užíval jsem si tu přirozenost, jak to jen šlo. Vybíhat před půlnocí a do tří ráno brázdit Prahu s vidinou toho, dostat tělo do fáze, že bude schopné běžet X hodin v horách. Začal jsem trénovat. A aby byl trénink efektivnější, pořídil jsem si pár maličkostí, které mi k tomu měli pomoci.

Tepák, abych věděl, v jakých otáčkách běžím. GPS, abych věděl, kolik jsem toho proběhl a jaké převýšení jsem zvládl. A pak stopky, abych věděl, jaké jsem schopen držet tempo.

Určitě to jsou super věci a používám je i teď – v tréninku a při závodech. Někdy je ale potřeba si jít prostě jenom zaběhat. Nehledě na to, jestli byste měli mít zrovna rest-day nebo long-run, sem tam je potřeba se sebrat a vyrazit ven do kopců, do lesů, do hor. Jen tak. A vzít si opravdu jen to nejnutnější.

Zde jsou moje tři důvody, proč s sebou nosím minimum elektroniky (a vlastně výbavy vůbec).

Nechci se nechávat rozptylovat

Systematický trénink a výběh „jen tak“ (jakkoliv dlouhý)  jsou dvě rozdílné věci. V prvním případě se chci soustředit na výkon a na budoucí výsledky. Ale v tom druhém si chci běh hlavně užít. Nechci sledovat ani vzdálenost ani tempo – stejně nezrychlím. A pokud začne zvonit telefon, málo kdy odpovím. Poběžím a budu čekat, až zvonit přestane. Ať to může znít jakkoliv ohraně či duchovně nebo uvědoměle, chci slyšet pouze hory a les, a chci tam být na 100% přítomen.

Chci s sebou nosit co nejméně věcí

Do běhu jsem se zamiloval právě kvůli jeho přirozenosti a snažím se omezit všechno, co by mi ji mohlo vzít. Běh je jenom o mě a o trase. Čím méně věcí s sebou beru, tím lehčeji běžím. Snažím se nemít nic, co by mě mohlo oproti prostředí jakkoliv zvýhodnit. Nemám kosti z karbonu nebo ze slitiny hliníku. Nemám geometrii takovou nebo makovou, nemám žádné zdvihy a nemůžu si zvolit tlaky v pláštích. Nezáleží na poměru převodů ani na systému řazení. Jsem to jenom já a trať, ryze osobní záležitost.

Nechci se honit za sekundami

Jít si zaběhat, pro mě znamená vymyslet zevrubnou trasu a pokud to jen trochu půjde, držet se jí. Nechci moc řešit, jestli poběžím tři nebo čtyři hodiny, natož pak jestli to bylo 3:45 nebo 3:47. Na to bude dost času v závodech, až se budu chtít poprat o osobák, umístění nebo o rekord trati. Termínů mám beztak dost už v práci, tak proč si zbytečně komplikovat život ještě v kopcích?

Opravdu bez nadsázky – pokud to sami sobě dovolíte, běh se stane naprosto spontánní záležitostí. Nepotřebujete partnera, tělocvičnu, ani nijak zásadní výbavu. A když na to přijde, tak ani počasí. Stačí jenom když vás to chytne. Seberete se a půjdete. Ať už se vám to do tréninkového plánu hodí nebo ne, obujete boty a namotáte kilometry po asfaltu, v lese, v parku, v horách… Kdekoliv si vzpomenete.

Oprostit se od elektroniky, vám pomůže v sobě znovu probudit pocity, které jste zažívali jako dítě, když jste se v bezstarostné nevědomosti a s naprostým zaujetím, věnovali svým hrám, a nic jiného pro vás v ten okamžik neexistovalo. Čím méně věcí ponesete, tím více si svůj běh užijete. Nebo spíše prožijete.

McNeil