Není to jen o rychlosti

Posledních pár víkendových výběhů jsem podnikl v Broumovských stěnách. Hluboké lesy, skalní městečka, zeleň a chladný vzduch čerstvě po dešti dodávali běhu příjemné tempo. Trasy nebyly nikterak dlouhé, ovšem zato techničtější. Obzvlášť tam mám rád tu červenou turistickou hřebenovku (jestli ji tak lze říkat), která vždy spadne pár metrů prudce dolů a hned zase prudce stoupne nahoru. Člověk pár vteřin seskakuje půlmetrové kameny a hned na to je zase šplhá zpět. Super-technické pasáže pak střídají lesní cestičky, kde si zase odpočine, než se objeví další seskoky a šplhání.

Běhání v takovém terénu dokáže být natolik intenzivní, že kolikrát ani příliš nevnímám prostředí, ve kterém se pohybuji. Člověk sleduje značení, aby neseběhl z trasy a kontroluje terén, aby se někde nerozbil. Okamžik prožitku z pohybu je maximální, ale stačí se na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem. Člověk vidí trasu z trošku jiné perspektivy a všimne si detailů, které by jinak bez mrknutí oka minul.

Čím techničtější terén běžím, tím rychlejší se snažím být. Líbí se mi souhra těla a trasy, kdy držím tempo až na hraně toho, co jsem schopný ustát. Záměrně pak tlačím hrudník vice a více dopředu, aby nohy musely kmitat rychleji a dobíhat to, co by jinak znamenalo pád. Celé je to jakýsi dialog mezi mnou a trasou, kterou běžím. Trasa se ptá a já odpovídám. A čím lepší jsem řečník, tím intenzivnější prožitek z okamžiku pociťuji.

Být lepší řečník pro mě znamená pohybovat se rychleji – tedy alespoň v technicky náročném terénu. Co mi pak ale někdy uniká, je celé to prostředí, ve kterém se pohybuji. Vnímám jakési duchovno pohybu, nějakou dynamiku okamžiku i pocitu, to je ale pouze ta první část běhu. Ta druhá, to je právě to neměnné prostředí, které zde jednoduše je a všechny ty pocity a prožitky nám nabízí. Je to ta statická a neměnná část, nádherná stejně jako pohyb, pro který si k ní chodím.

Užijte víkend,

McNeil