Jak jsem se vracel k horské cyklistice a učil se věřit sám sobě

Je to už pěkná řádka let, co jsem si pořizoval nové kolo. Cesta k němu ale nebyla docela jednoduchá, ovšem o to více jsem si z ní odnesl. Konečně jsem totiž zjistil, že se vyplácí spoléhat na vlastní hlavu, než na slepě nastudovanou teorii. A to ve všech ohledech.

Za celou svou cyklistickou kariéru jsem si prošel několika různými modely i zásadně odlišnými typy kol, až jsem se dopracoval k tomu, co mám teď. Jak jinak než Epic FSR. Maratonka, jasně, ale je to pecka. Raketa, se kterou si do sytosti můžu užívat rychlosti po lesích, v kopcích i ve sjezdech.

Než jsme se ale s mým nynějším strojem shledali, vyzkoušel jsem mraky jiných. Treky, silničky, klasické horské hardtaily a sem i dirtjumpy. Ačkoliv jsem někde uvnitř cítil, že ježdění po lesích a kopcích bude asi to ono, celopérům jsem nikdy nefandil a vždy jsem se obracel spíše k hardtailům. Nakonec jsem si jedno přece jen pořídil. Z jedné půlky pod nátlakem blízkého známého a ze druhé proto, že bylo za dobrou cenu. Byl to takový můj entry-level a malý sociální experiment, od kterého jsem si sliboval, že mě dovede zpět k horské cyklistice, nebo mě naopak ujistí v tom, že vážně patřím na silnici. A kdyby se mé obavy z celopéra přece jen naplnily, nijak zvlášť by mě to nemrzelo. Kolo bych prodal a nic extra bych na něm netratil. Jenže ono to bylo celé docela jinak. Hned při první jízdě jsem se zamiloval a vůbec jsem nechápal, jak jsem mohl celou tu dobu celoodpruženou geometrii ignorovat.

O celopérech jsme všichni už nějaký ten pátek věděli, jen s nimi nikdo z okolí nikdy nepřišel do styku blíže, než v na obrázku v katalogu, nebo v nějaké lepší prodejně. A když tyhle radosti přicházely na trh, stále dokola se řešilo, jestli je to správně nebo špatně. Klady a zápory. Přenos síly a pohlcování energie. Kolo odvede práci za jezdce a už to není ono. Atd, atd, atd. Názorů bylo tolik, že by se v tom jeden ztratil. A právě v těchto názorech jsem se já nějak mentálně zasekl. Byl jsem z těch, kteří celopéra akceptovali jako kvalitní kola, která ovšem nejsou pro mě. Protože chci mít plnou kontrolu nad jízdou, protože nechci ztrácet energii nechtěným tlumením a protože spousty dalších teoretických názorů, které byly z jedné půlky pouze vyčtené někdy před deseti lety a z druhé půlky vymyšlené. Chyběla tam osobní zkušenost, která se ve finále ukázala jako ta jediná správná.

V různých debatách o kolech – převážně o těch celoodpružených, jsem se si své, doposud spíše skeptické názory, pochopitelně snažil hájit. A ať jsem se snažil argumentovat, obhajovat či vysvětlovat jakkoliv různě, pevný jsem se ve svém názoru cítil skutečně až ve chvíli, kdy jsem získal právě tu osobní zkušenost. Do té doby to byla prostě a jenom načtená teorie. Názor jiných. Nic víc a nic míň.

Kromě toho, že jsem na těch celopérech konečně našel to, co jsem hledal už pěknou řádku let, tak jsem také zjistil, že není vůbec na škodu, když si člověk malými krůčky prošlapává cestičku a tu svou vášeň postupně hledá tak jak pootevírá všechny dveře, na které na cestě narazí. Myslím, že pomalu začínám chápat podstatu toho, jak se říká, že cesta je cíl.

Jednou někdo řekl: „Nenech, aby se názor ostatních stal tvoji realitou.“ Jo, vlastní názor si člověk asi vážně nemůže nastudovat nebo koupit. Vlastní názor si člověk prostě musí prožít.

Běhejte, bajkujte, užívejte.

McNeil