Neplavec plavcem 2: Děláš to blbě, dělej to jinak

Po tom, co jsem začal s Klárkou pravidelně plavat (jakkoliv to jako plavání na začátku nevypadalo), věci se začínaly měnit, a to hodně od základu. Co se na začátku zdálo jen jako doplňkový tréninkový plán, z toho se postupem stával trénink na prvním místě…

Během prvních tréninků jsme vlastně nedělali nic jiného, než že jsem se měl položit na hladinu a chvíli tam zůstat tak, abych se nikam a jinak nepřevrátil. A pak vydechovat do vody. A beztak mi nešlo ani to. Nešlo mi to tak moc, až jsem si někdy myslel, že se mi na to Klárka prostě vykašle.

Ale nevykašlala. Z tréninků, o kterých jsem si myslel, že budou jen do počtu ke kolu a běhání, se nakonec stala pravidelná plavecká session 2x až 3x týdně s Klárkou, zbylé dny pak sám. Začalo mě to celé bavit tak moc, že jsem běhání a kolo vlastně na celou zimu a značnou část jara úplně odložil.

Klárka měla mraky trpělivosti, pochopení i smysl pro humor. Nepřestávala sledovat a opravovat všechno, co jsem dělal blbě a dělat neměl. Do teď moc nechápu, kde brala (a vlastně pořád bere) motivaci, chodit se mnou trénovat v pátek pozdě večer nebo naopak v sobotu brzo ráno. Takový ten čas, kdy by si člověk zcela určitě našel asi lepší zábavu, než někoho učit plavat.

Moje kapacita plic nestála za nic. Uplavat 50 metrů v kuse pro mě byla dlouhou dobu vcelku nereálná meta. Jedno špatné tempo čehokoliv znamenalo okamžitý kyslíkový deficit, ze kterého jsem se už neuměl nijak dostat.

Z tréninků  jsem často chodil rozbitý tak moc, že jsem před bazénem sedl do auta a klidně na hodinu a půl usnul ještě na parkovišti přímo před bazénem. Vždycky jsem si po takovém svém malém osobním vypnutí vzpomněl na ty svý libový plány, jak „přes zimu naplavu a v sezóně odstartuju.“

Myslím, že Klárka mi vcelku přesně ukázala, jak bláhově jsem si to své plavání představoval, když mi někdy začátkem června (minulého roku) připomněla, že pokud vydržím, v zimě se možná dostaneme na nějaké delší vzdálenosti než jen těch ušmudlaných 50 metrů (a to ještě když tam nahoře zrovna někdo není doma).

Ačkoliv mě tréninky s Klárkou hrozně bavily, uvědomoval jsem si, že jsem na ten rok úplně vysadil běh i kolo, a trošku jsem se bál, že se mi to celé akorát zkomplikuje, protože tomu plavání možná dávám až příliš. Vlastně mi připadalo, že v tom plavání hodně dlouho stojím na místě a nepozoruji žádné zlepšení. A to mě někdy trošku vyvedlo z míry. O to více, že jsem zároveň cítil, že jsem ztratil vytrvalost v běhu.

Ale Klárka pořád věděla kam dál. Na začátku tahala za ruční brzdu a nic nepodceňovala. Naopak mě nutila stavět základy hodně pomalu, ale o to kvalitněji. A to kolikrát znamenalo, že mě vytáhla z vody a to, co mi nešlo, se mnou motala pořád dokolečka na suchu, až to do té hlavy prostě naskočilo. Výjimkou nebylo ani to, že mě chytla za ruce nebo nohy a pohyb, který mi nešel, se mnou prostě opisovala tak dlouho, dokud mi to nezačalo dávat alespoň trošičku smysl.

Pomalu také začínala tlačit na vzdálenosti a ze shovívavého přístupu „50 m v klidu a když nebudeš moct, tak se klidně zastav“, se postupně stalo „100 metrů a po padesáti se nezastavuj, nebo když to hodně nepůjde, tak máš tři sekundy na vydýchání, jinak to nepočítám a poplaveš to znovu“. K tomu se začaly nabalovat obrátky, starty, postupné vícebazénové délky, intervaly a sem tam i motýl.

Bolelo to sice pořád stejně, ale tělo si na kyslíkový deficit pomaličku zvykalo. Prodlužování vzdáleností nám nakonec přineslo 800 m v kuse s obrátkama a rozhodnutí, odstartovat první závod. (No a to je kapitola sama o sobě, o tom snad později).

A když se na to teď zpětně dívám, celý ten plavecký trénink mi zase připomněl dvě věci.

První – pokud se do něčeho chce člověk pustit, tak do toho. Nemá smysl na nic čekat. Stačí se jen rozhodnout a věnovat se tomu v takové míře, za jakou mu to ještě stojí. Potvrdil jsem si to, když jsem několik let zpátky začínal trénovat na ultramaratony a potvrdil jsem si to o teď, když jsem začal trénovat na triatlony. Nikdy v životě jsem totiž neběhal jinak než z donucení a nikdy v životě jsem neplaval jinak, než na někdy ještě na základní škole v bazénu s kámošema (a to bych k plavání, o jakém mluvíme teď, moc nepřirovnával). Přesto teď dokážu pokládat desítky kilometrů v horách po svých a přesto jsem dokončil triatlon (olympijskou vzdálenost) s protrženým ušním bubínkem, kdy se mi uprostřed jezera motala hlava a pomalu jsem ztrácel vědomí.

A ta druhá – ego stranou. Pokud to jen trošku jde, tak jít a říct si o pomoc. Svěřit se jiným, učit se, respektovat je a věřit jim. V mém případě jsem za Klárku vděčný jak jen být můžu. Je totiž super. Z toho, co jsem považoval za nutné zlo, dokázala udělat session, díky které celé to závodění začínám chápat i z jiné perspektivy, než jen pouze jako „naplavat a odstartovat“.

No, nám triatlonová sezóna už dávno skončila, ale připravujeme se na tu příští. To už si ale nevystačíme pouze s účastí v závodech a s jejich dokončením. Celý tenhle podnik se totiž už na začátku rozjížděl s tím, že za pár let jedeme na Havaj. A někde tady vlastně začíná příběh o tom, jak bojujeme o přední příčky.

Ale k tomu jen plavání stačit nebude. Takže uvidíme, co se dalšího se vymyslí.

Běhejte, bajkujte, užívejte.

McNeil